Laskavý rebel všedního dne

Má něco z písmáka i z trubadúra. Je zároveň bohém i usedlý tat'ka a dědeček, přikládající do rodinného krbu polínka upřimnosti a nefalšované pokory, zatimco vůči světu je v postoji rebela. Syn obyčejné služky se stal zpěvákem, básníkem, textařem i fotografem. JOSEF FOUSEK slouží k navození dobré nálady a z jeho zemitého přemítaní o životě máte pocit, že pásl kozy s řeckými filozofy.

Rodilý Kladeňák Pepa býval dobrý žák, ale to mu nezabránilo, aby ve čtrnácti letech opustil školu poté, co při hodině ruštiny napsal na tabuli: Největší však voly dělaj z lidí školy. Aktovku hodil do popelnice a otci, který v notoricky levicovém městě dělal politiku, stroze oznámil, že končí se vzděláváním. Ponořen do četby Jacka Londona a Karla Maye přestoupil na školu romantiky a života. A už se to s ním vezlo... V SONP Kladno dělal tu nejtěžší práci v kovárně, ale popálený od okují toho po roce nechal, zfalšoval tátův podpis a přihlásil se na pohraniční brigádu do Strážného na Šumavě obdělávat pastviny. Při čtení knížky však usnul a krávy mu utekly mezi hraniční dráty... Nastala mela: světlice, gazíky kmitaly, pohotovost jako hrom. Narušitelem byl tur domací... Ale Pepa Fousek tarn zažil i svůj první zázrak, když viděl přicházet na svět telátko.

• Kterou písničku jste si zahrál na kytaru jako první?

Naučil jsem se Niagaru a chodil ji hrát do hospody Zlatá stezka, kam chodíval na ,,frťana" skutečný Král Šumavy. Zvykl jsem si tarn pít rum i ,,šavle-meče" (rum s griotkou) a kouřit třicet cigaret denně. To byla ta moje škola... Dneska nekouřím, piju opatrně, a protože jsem to všechno sám prodělal, můžu jiné odsuzovat.

• Jaké byly vaše prvni životní úspěchy?

Ve dvaceti jsem získal výuční list zámečníka. Stal jsem se dvojnásobným přeborníkem Středočeského kraje v boxu a dostal se mezi osm nejlepších na mistrovství republiky. Ne snad následkem úderů v boxu jsem v té době začal psát básně. A taky fotografovat.

• Kde jste vzal odvahu přestoupit ze životní dráhy dělníka a boxera rovnou do divadla?

Když jsem měl v roce 1970 poprvé vystoupit v divadle Semafor v pořadu Noc­turné, dal jsem si před tím na kuráž čtyři rumy. Ale nepomohlo to, zpíval jsem špatně a byl to v mých očích propadák.

• Jak se vyvíjela vaše další kariéra?

V pětasedmdesátem jsem napsal svůj první písňový text pro zpěvačku Janu Robbovou a pak i pro Valerii Čižmárovou. Začali jsme se kamarádit s Miloslavem Šimkem. Ten mě pak o čtyři roky později pozval do jednoho z nejúspěšnějších pořadů Zavěste, prosím, volá Se­mafor. Následovalo učinkování v Zajíci v pytli a spolu s Jiřím Krampolem a Slávkern Šimkem jsme s pořadem Dva s Fouskem objížděli republiku. Až na divadle jsem si uvědomil, jaká je to zodpovědnost, před tolika lidmi předvést, co umíte. Tam jsem se naučil disciplíně, ale nikdy jsem docela neopustil svou tuláckou a trampskou letoru. Je to má věčná inspirace.

• Mně ale připadá, že na to jdete spíš přes city...

Je pravda, že jsem vždycky uvažoval srdcem, třebaže staré ruské přísloví praví ,,Když srdce kluše, rozum stojí". A i když jsem značně emotivní, dokážu se postavit do řady a počkat na svou příležitost. To mě naučil Slávek Šimek a já si ho vážím za jeho odkaz, který ve mně zanechal. Některým divadelním kolegům jsem sice nepřišel na chuť po lidské stránce, ale ctil jsem jejich umění.

• Ale se samotnou upřímností se to do důchodu ,,doklepat" nedá, vid'te?

Když mi 12. března 1999 bylo šedesát, přivezli mě po infarktu z nemocnice. Na kontě nula, v kapse ani vindru. Ale pustil jsem se do života, psal, vystupoval, a někdejsí úspěch se vrátil a znovunalezená touha bavit lidi mě pohltila.

• Spousta lidí vás zná z rozhlasového Dobrého jitra na ČRo 2...

I když se lidem tohle mé povídaní líbí, dobře vím, že na torn nemám žádnou zásluhu, protože to jde samo odněkud zevnitř, takže jsem to musel po někom zdědit... A taky jsem tu svou školu života nemusel šprtat, já ji prostě odžil. Tfe­baže je to škola záludná: člověk klidně místo na jevišti mohl skončit v kanále...

• Ale z toho by vás přece vytáhla vaše paní, nemyslíte?

(Jemně se usmívá) Moji ženu Jarmilu, dceru starého trampa, znám od jejích třinácti a jsme spolu čtyřiačtyřicet let. Pravda, na vernisáže mých výstav přišly i čtyři stovky lidiček, jenže penízky nepřišly žádné. Proto u nás doma bývala aktuálni otázka: sunar, nebo ustalovač?

• Zažil jste něco jako devatero umění - desátá bída?

Láska ke kumštu mě přivedla na Lidovou konzervatoř výtvarné fotografie, na jejímž konci bylo přes třicet samostatných výstav doma i ve světě. Když jsem se vracel z Lublaně, na hranicích mě ně­kdejší zvrácený režim nechal svléci donaha...

• Takže vás kumštýřský život začal vlastně až ve čtyřiceti letech...

Ano, když jsem se s kytarou postavil na semaforské jeviště. Už Slávek Šimek říkal, že je unikátní, ,,aby někdo s takovou občankou jako máš ty (8. tříd základni školy) bez protekce a po tolika nemocech udělal takový skok do světa..." A já o tom dodnes mluvím s velikou pokorou.

• A začal jste si to užívat...

Ale jen do doby, než mně sklátil infarkt. Ležel jsem jako lazar pod morfiem, ale už za rok jsem proti vůli lékařů vyrazil s Labsko-oderskou plavbou do Hamburku zase hrát krajanům.

• Kdy jste vlastně dal sbohem Semaforu?

V roce 1998 jsem začal vystupovat sám a rok nato mi voperovali trojnásobný bypass!

• Diváci vás vnímají jako vlasatého maníka, jehož uklidňující ospalý hlas a uhrančivá mysl je jakýmsi předpokojem ráje.

Možná, ale ten předpokoj bych nerad spatřil, ačkoliv mě čas neúprosně zařazuje mezi legendy a veterány. Právě proto, že mám za sebou tolik nemocí, podrazů i zklamání, snažím se dát lidem vlídnost a laskavost. Je jí málo a není moc v kurzu. Jsme v zajetí idiotských mediálních pořadů, nesmyslných hádek politických exhibicionistů i povýšených zbohatlíků, a to vyvolává husí kůži. Aby byl tenhle svět předpokojem ráje, musel by být pánbůh přísnější. Spíš to vypadá, že svět se stává předpokojem pekla.

• Na prknech, která znamenají svět, jste jako doma. Nesnil jste někdy o charakterní roli?

V televizi zevšední i zlatá cihla. Jezdím se svým pořadem Nemám čas lhát po městech i vískách a dělím se s nimi o svou radost i strach o naši modrou planetu, kterou lidé tak devastují. 0 charakterní roli jsem nikdy nesnil. Člověk by charakter neměl brát jako roli ve scénáři, ale jako svou lidskou povinnost. Vím, je to těžké a často se to nepovede docela. Některé z nás život nutí sklouzávat na šikmou plochu, a drápat se zpět nahoru byvá složité... Ale za pokus to stojí. Znám dost těch, kteří hrají charakterní role, a přitom jsou to lumpové, kteří se neumyjí ani třiceti třemi mýdly.

• Pryč od těch chmur. Má vaše příjmení nějakou souvislost s tím, co nosite pod nosem?

To je můj průkaz totožnosti. Fou ve francoužštině znamená blázen a sek - to je dodatek. Možná to symbolizuje mou roztržitou povahu. Člověk musí být trochu blázen, aby se z té české demokracie nezbláznil.

• Cítíte se být zařazen v nějaké umělecké krabičce?

V roce 1968 v kladenském SONP napsali do mého posudku: ,,Nebrat do kultury!" Jsem člověk, který čím víc stárne, tím méně ví, co je život. A tak ani nevím, zda jsem víc fotograf, spisovatel, písničkář, textař, básník nebo jen snílek. Asi všechno dohromady. Je to veliká krabice, ale má dveře a netísní mne.

• Takže jste šťastný člověk?

Jsem šťastný člověk, kterému není cizí neštěstí druhých. Raduji se z maličkostí. Bydlím v paneláku a netoužím ani po vile, ani po majetku, natož po moci. Nezávidím, a to je taky důvod ke štěstí.

• Dokážete se vysmát sám sobě?

Dokážu, ale přiznám se, že je to smích hořký. Často mne lidé využívali jako zdroj zábavy a inspirace, ale už jsem opatrnějšší. Přesto občas sednu na lep slibovačům a vychytralým hokynářům, kte­ří mne opijí rohlíkem.

• Tušíte, kde je pomyslná hranice mezi smíchem a trapností?

Jsem dalek satiry, která seká hlavy a necitelně zraňuje. řídím se osobním krédem: Nikoli výsměch, ale úsměv. Než jsem došel k téhle myšlence, častokrát jsem vyprodukoval nespravedlivé věty. Trapnosti je kolem nás tolik, že smích ji nestačí odsunout do pozadí. Smích není trapností, když dává lidem naději, ale stále víc poznávám, že tvrdá satira je zapotřebí taky. Je mnoho těch, kteří si ji zaslouží. Bohužel si z ní nic nedělají.

• Kdyby lidi přestali chodit na legraci, byla by to vaše tvurčí smrt?

Lidi na ni budou chodit pořád. Horší by bylo, kdyby přestali rozumět humoru. Neřekl bych, že vyrabím srandu za každou cenu, to nechávám těm, kteří si myslí, že na to mají patent a jsou za to placení. A že nás někteří chytráci nazývají baviči? Nevadí! Ti, co nás otravují, jsou zase traviči.

• Asi existuje bůžek legrace. Modlíte se k němu?

V podstatě jsem zamyšlený podivín. Diváci se na mých vystoupeních smějí a já čerpám z toho pramene, který nás prý uzdravuje. Modlím se k pánubohu a tím, že jej prosím o to, aby tady na světě byli lidé k sobě vlídní, se modlím i za legraci. Protože úsměv je nejkrásnější ozdobou člověka.

• Kdybyste si pořídil panáka-otloukánka, za co by nejvíc dostával?

To není můj styl. Nepatřím mezi ubožáky, kteří si svůj vztek či neúspěch vylévají na nevinné loutce. Jako malý kluk jsem chtěl nasekat přes zadek Kašpárkovi. Zadřel jsem si do ruky třísku a táta, truhlář, mně jí tahal kleštěmi. ,,Kašpárek tě potrestal," říkala mi maminka. Od té doby si Kašpárků vážím. Jsou jediní, kte­ří můžou říkat vrchnosti pravdu.

• Co byste nejraději zašantročil?

Křestní list, kalendář a čas.

• Kým byste za žádnou cenu nechtěl být?

Nebožtíkem, protože musím ještě dopsat několik knih a navštívit několik měst, kde mám přátele.

• A komu byste nabídl židli?

Moudrému člověku, který by našel lék na závist, sobectví a nenávist.

Zdeněk Lebl

Foto Miroslav Martinovský a archiv J. Fouska