Fouskoviny

Červencové poetické okénko

             BLUES NEZAMĚSTNANÉHO

             Toulám se městem a sháním práci
             ozvěna tichá kroky mi vrací
             Za oknem stíny zvedají lžíce
             večeře voní co si přát více

             Z okapu Pán Bůh drinky mi točí
             odešly hvězdy z nebe i z očí
             Z podloubí civím na krásnou dámu
             a prahnu po salámu

             Městem kráčím krokem račím
             prachy nemám nevystačím
             místo deště do čepice
             chytám něžné jitrnice
             v kontejneru pytlačím

             Čeká mě hotel s půlnoční trávou
             v livreji měsíc přichází s kávou
             Toulavá kočka tiché blues zpívá
             v recepci stromů smutný pes zívá

             Neboj se pojď sem je divná doba
             Lehni si ke mně hřejem se oba
             Nech zimu zimou slunce nás vzbudí
             Jsme chlapče oba chudí

                     /svému tchánovi, trampovi Boganovi Příhodovi a panímámě Martě - Křivoklát 1989/

RÁJ

Chléb všude o dvou kůrkách bývá
Jací jsme my je i náš kraj
Zaplať Bůh že se ztrácí blázni
Co slibovali věčný ráj

"Titanik se potopil, ale moře zůstalo!"

Červnové poetické okénko

             PŘIŠEL KE MNĚ NA NÁVŠTĚVU...

             Přišel ke mně na návštěvu Pán Bůh
             ptal se proč se lidi nemodlí
             je prý z toho v nebi trochu smutný
             že se na něj všichni vybodli
             Taky prý že lidi jsou jak vlci
             perou se a žvanec závidí
             svědomí je pro smích malým dětem
             a hříchu se nikdo nestydí

             Z přírody že máme skládku rumů
             Mléčnou dráhou smog se prochází
             andělé maj' z toho černé křídla
             i hvězdy maj' plno nesnází
             A že prý jsme všichni strašně zpychli
             a nikomu práce nevoní
             Lhostejní jsme k utrpení druhých
             o pomoc že nikdo nezvoní

             "Místo chleba vyrábíte zbraně
             místo vody lesklé auťáky
             já vám řeknu nevím si s tím rady
             už nemůžu dělat zázraky
             Pokorní jste když vám teče do bot
             majetek je pro vás oltářem
             nikdo se vám ničím nezavděčí
             nechtěl bych být vaším mocnářem"

             Pane Bože nech mě mluvit taky
             Proč jsi tedy stvořil tenhle svět
             Nehledej tu na nás jenom chyby
             a snaž se nám trochu rozumět
             Ať chceš nebo nechceš jsme tvé děti
             jak to říká starodávná báj
             Pekla dost a občas trochu Nebe
             Tohle je náš obyčejný ráj

                    /Decentní večer M. Šimka - v Semaforu roku 1985 zpíval J. F./

VZÁCNÉ CHVÍLE

Řevnivost k smíchu - říkám si
A smysly svými všemi
Když potkám Slušnost v ulici
Svůj klobouk smekám k zemi

"V dílnách, kde se vyrábí humor, jsou smutné tapety."

Květnové poetické okénko

             KDYŽ JSEM CHTĚL...

             Když jsem chtěl býti poctivý
             tak na hubu jsem padl
             zatím co já měl čistý štít
             tak druhý lhal a kradl
             Vniveč pak přišly iluze
             že slušně se dá žíti
             jen ve filmech a v románech
             pro slušné slunce svítí

             Když jsem chtěl býti významným
             já v bezvýznamné tísni
             pochopil že svým významem
             jsem občan pouze místní
             Pochlebno v ústech neměl jsem
             jímž naklonit lze mocné
             já loajální sice byl
             jen málo jaksi moc ne

             Když jsem chtěl býti milován
             a stejnou mincí splácet
             na lodi snů a zázraků
             se začly stěžně kácet
             Já poznal pravdu neměnnou
             že otrokem se stáváš
             čím více lidi miluješ
             a čím více jim dáváš

             Když jsem chtěl býti svobodným
             a nepodléhat davu
             já stal se náhle bezbranným
             a nikdy nebyl v právu
             Neb koupit si lze cokoli
             čest úřady i svědomí
             peníze zlomí i ten strom
             co žádná bouře nezlomí

             Když jsem chtěl býti andělem
             já hrůzou jsem se třásl
             já v nebi potkal také ty
             co kvůli nim jsem zhasl
             A tak jsem křídla odevzdal
             a slétal k zemi z výše
             v tu chvíli spatřil syčáka
             Jak na můj pomník píše:

             "Ten blbec chtěl žít poctivě
             a tak na hubu padl
             určitě žil by mnohem líp
             jen kdyby lhal a kradl!"
             Já chtěl jsem žíti poctivě...

             /Thassos - Rhodos 1999/

PROSBA

Všechny pyšné
Ty co mají velkou moc
Spláchne čas
Tak jako zmizí každá noc
Jediné co chtěl bych
Bože od tebe
Nedávej mě s nimi
Jednou do nebe

"Optimistické filozofie jsou pohádky se špatným koncem."

Dubnové poetické okénko

             SEN OBYČEJNÉHO OBČANA

             Já chtěl bych uvěřit
             Že Svět se v lepší změní
             Že uklidní se krev
             Co v žilách zlobou pění...
             Že moudrost bude vládnout nám
             A ze srdcí se ztratí klam
             Že pravdu bude člověk ctít
             A za pokory lidé žít

             Že chamtivost se změní v prach
             Že zmizí z duší vleklý strach
             Že slušnost bude běžný jev
             Že místo křiku zazní zpěv
             Že laskavost se stane zas
             Tou nejkrásnější z lidských krás
             Že v Boha lidé uvěří
             Že zmizí zámky u dveří

             Že domov bude děti hřát
             Že budou šťastně usínat
             Že klidnou cestu ke stáří
             Bezcitné činy nezmaří
             Že vina metrem zákona
             Všem bez rozdílu měřena
             Že korupce a protekce
             Se zničí jako infekce

             Že policie ochrání
             Ty kteří chodí bezbranní
             Že politik ať ten či ten
             Národu bude podřízen
             Že zmizí závist - podlý gen
             Že dokážem´ říct: "Dobrý den!"
             Že bude přáním lidí všech
             Nebát se říci: "Já jsem Čech!"

EPIGRAM /1967/

Epigram je průpovídka
satirický veršíček
v Brixenu byl pan Havlíček
za něj zavřen na klíček

"Nevěřící jsou v případě nesnází bezradní. Věřící vědí, ke komu mají jít s reklamací."

NOVOROČNÍ POHÁDKA 2014

26.12. 2013

     Nový rok! Co říci? Vše již bylo řečeno, ale člověku to nedá a dál si každým rokem zbožně přeje, aby ten další byl lepší než ten uplynulý. Začínám svou oblíbenou větou: "Buďme na sebe vlídní!" Čas nám krátí naši přítomnost na tomto světě. A naše životy jsou jedinečné. Nemohou se opakovat. Táhneme životní káru s radostí, láskou, trápením, úspěchy, nezdary, s nadějí i zklamáním. Málokdy, když ublížíme druhým, dokážeme říci: "Omlouvám se!" Často jsme pyšní, domýšliví a povyšujeme se nad ty, kteří mají méně štěstí než my. Denně slyšíme o násilí, o bezzubých zákonech, o liknavosti politiků. A zatím každou minutu někoho blízko nás trápí samota. Na světě je tolik slz, že by z nich mohl vzniknout nový oceán.
     Rozdělují nás na levé, na pravé, na střední, na horní... Máme jakousi "polototalitní" demokracii, denně slyšíme prázdná slova, chrlí se sliby a lež s pravdou jsou často od sebe k nerozeznání. Tím více si přeji, abychom měli v úctě ty, kteří nemají za cíl svého konání plný žlab, kariéru a trafiky za své servilní konání. A dál zní romantické věty: Aby slušné, obyčejné slovo bylo více než politikaření a hloupé cinty exhibicionistů a samožerů. Neklaňme se a neponižujme! Jsme všichni lidé a nikdo není více a nikdo méně! Važme si moudrých, ale nepoklonkujme! Za vším zlem se krčí závist! Nejošklivější nemoc, která ničí lidské vztahy. Denně, ať oprávněně nebo mylně, ukazujeme prstem na nepravosti, a zapomínáme, že mezi námi jsou zasety pomluvy, zloba a nenávist.
     Vím, že je marné dožadovat se od politiků, aby překousli svou ješitnost a podali si vzájemně ruce. S příchodem moci vždy zapomenou na ty, kteří je svými hlasy vynesli na posty nejvyšší. Zapomínají, že pýcha předchází pád. Na každý pomník sebevětšího mocnáře dopadne jednou trus nebeských ptáků. Každá medaile skončí v bazaru a žádný úplatek život neprodlouží.
     Přeji nám všem slušný nový rok 2014. A mé největší přání? Abych mohl napsat na konci příštího roku ve svém "provolání" tuto větu: "V naší vlasti je pohoda, klid, spravedlnost, lidé se mají rádi a všichni veřejní činitelé si zasluhují naší úcty."

JOSEF FOUSEK

NA SHLEDANOU (projev téměř státnický)

26.12. 2012

Na shledanou, starý roku! Je to zvláštní slovo - NA SHLEDANOU - není smutné, i když mu předchází loučení. Nikoli navždy, nýbrž loučení s vírou, že se opět setkáme. Není nic krásnějšího, snad vyjma lásky, než odcházet z vlídných míst s dobrým pocitem a přesvědčením, že se jednou vrátíme a opět si stiskneme ruku s těmi, s kterými jsme se potkávali v uplynulém roce, v dobrých i v hořkých okamžicích života. Netušíme, co na nás čeká, a přesto věříme svým snům, že budou vlídné na člověka a na křehký lidský dům. Jsme na stejné cestě, jen o rok starší, s přáteli, se sousedy, s rodinou... Připili jsme na přátelství, úctu, toleranci, zdraví, laskavost a na lásku. Pozvedli jsme číše na ty symboly, které jsou těmi nejvzácnějšími klenoty spojujícími národy, lidi, ať mají domov kdekoli na naší Modré planetě. Vzájemné porozumění je pro nás pilířem, který podpírá mosty lidských vztahů. Ohleduplně nahlížejme do zvyků, tradic a činů života jiných národů, ať v Evropě či jinde v našem světě. V náruči Evropy chraňme své národní dědictví s poselstvím našich otců: "Milujte svoji Vlast a otvírejte dveře dokořán těm, kdo s dobrým úmyslem přicházejí." Ztrácí se doba uzavřených hranic, doba sobectví a přízemní závisti. Ať stane se cokoli kdekoli v dálavách, dotýká se to každého z nás. Nepovyšujme se, ale buďme obezřetní před zlými. Nevnucujme své přesvědčení druhým a nenechme si vnucovat přesvědčení jiných. Odpouštějme jen těm, kteří si odpuštění zaslouží. Nesnažte se předělávat své děti k obrazu svému. Kdo stále radí, moudrost nenahradí.

BUĎME K SOBĚ VLÍDNÍ! Žijme v pokoře a spolupracujme na vznešené stavbě chrámu lidské sounáležitosti. Važme si moudrých, kteří již pochopili, že Svět je jen jeden. Je domovem nás všech, kteří máme tu jedinečnou a neopakovatelnou příležitost právě v této době žít. Chraňme ten Svět nejen pro sebe, ale i pro naše děti a vnuky.

Dopis přátelům

Milí přátelé.

Sedím u počítače a vzpomínám. Čas, ten potvora, nás rozděluje a pachtění se za blahobytem nás odlučuje. Ale, nejsou to jen hmotné statky, nýbrž /a to hlavně/ stáří, které se ke mně stěhuje bez povolení. Kdybych měl vyjmenovat všechny své potíže, byl by to dlouhý a nezajímavý dopis.

Rodina je pohromadě a s Jarmilou, mou ženou, budeme 11. listopadu 2011 již padesát let. "Měla by dostat svatozář!" slýchávám kolikrát. Ale, co já? Byl jsem hodným a milujícím manželem, který se nevyhýbal domácím pracím, netoulal jsem se po putykách jako mnozí jiní, opovrhoval jsem alkoholem a snad proto jsem udržel naše manželství jako vzor pro ostatní, kteří se chovají nezodpovědně.

Pokaždé, když ráno vstanu, ustelu si postel, umyji se, vyčistím si chrup, lehce se nasnídám a políbím ženu na čelo. Zatímco žena dospává, vyluxuji koberce, uvařím kávu a připravím jí tousty /mou sebechválu chápejte v tomto dopise jako "sajensfikšn"/. Potom sedám na rotoped a celé tři minuty šlapu bez záteže. Spolykám pilule a přichází chvíle, kdy usedám k počítači a píši další kapitoly svých knih.

Občas dostávám dopisy z celé vlasti, a tak se domnívám, že mé spisovatelské zpovědi někoho zajímají. Samozřejmě se dívám na "telku", kde jsou zajímavé pořady, romantické i poučné. Ty zušlechťují moji duši, která vyrostla a byla vychována v náruči kladenské periférie, kde jsem se narodil jako proletářský chlapec /tatínek truhlář, maminka služebná/.

Obdivuji naše politiky a jsem rád, že se v naší zemi nekrade a vše se dělá pro to, aby lid žil spokojeně, platil daně, a chválil vrchnost. Jsem přesvědčením loajální a nepřítelem revolucí i reforem.

Rád bych jezdil naší zemí Českou vlakem, ale nemám mnoho času. Jezdím autem a tím jsem ochuzen o spousty dobrodružných tunelů, které spolu s estetickými solárními panely zdobí naši krajinu mlíčí a strdí.

Přichází den, kdy se připravuji na vystoupení v nějakém městě. Kytara je v obalu, již necvičím, připravím si texty, černé šaty, vyleštím si boty a nalepím si na záda náplast, aby měly ploténky teplo. Jarmila jezdí se mnou, abych nepodlehl samotě. Je lépe společně se radovat z úspěchu, potkávat se s lidmi, kteří čtou mé knihy a zůstali věrni mé kladenské poezii.

Protože přísně dodržuji dietní režim, dávám si u benzinových stanic kávu, sladký tvarohový koláč, a když se vracím do Kladna, zastavuji se o půlnoci u čerpací stanice a hltavě a s láskou konzumuji dršťkovou polévku. Můj mobil Nokia z roku 1996 stále funguje a spojuje mě se světem.

Právě v této chvíli se rozhoduje, jestli mi bude pan doktor Tomáš V. operovat utržený meniskus. V mém věku 71 let bylo asi odvážné vstoupit na prkno s kolečky. Telefonní budka zastavila mou jízdu.

Musím na sebe dávat větší pozor, aby náš národ nepřišel o osobnost věrného služebníka, samouka, který nectil jakékoli školy, vyjma Vysoké školy života. Nemám rád ješitnost, ale musím se pochlubit, že můj genius je na vysoké úrovni. Zásluhou televizních pořadů jako jsou VIPzprávy, Události, Seriály, Superstáry, Talentmánie, Interpelace a Brýfingy jsem se stal téměř čtvrtečním intelektuálem.

Když vidím a slyším, co se děje ve světě, jsem rád, že žiji v této zemi, kde poctiví a slušní lidé jsou vyslyšeni. Věřím, že nedají výpověď hrobníci, pohřební kapely, kominíci, policajti a estrádní umělci. Přiznávám, že rozumím tomuto světu stále méně, ale baví mě život, zvláště, když vypiji půllitr červeného vína.

Veškeré starosti o úřední lejstra jsem nechal v péči svých dětí. Toužil jsem být vzorem pro své děti a vnuky, ale jaksi jsem odezvu nenašel. Navzdory tomu jsem rád, že se navzájem rádi vidíme a pomáháme si.

Nikdy jsem nebyl členem žádné politické strany, protože jsem nedosáhl takové uvědomělosti, která je pro straníky příslovečná.

Dvanáctého března poděkuji Pánu Bohu za životních sedmdesát dva let ve Zvonici na Soláni a uprostřed svých fotografií rozdám kousek svého bajpasového srdce, které mi opravil můj přítel prof. Ivan Vaněk. Určitě vypiji dvě nebo tři skleničky slivovice a neodolám moravským frgálům. Svou cestu protáhnu až k Bílým Karpatům do hotelu Fontána v Luhačovicích. V tomto milém místě poděkuji ženě za její trpělivost. Nejsem lakomý a zakoupím jí malé pivo a její oblíbenou Valašskou kyselicu.

Denně dostávám do schránky /poštovní/ spousty informací, letáků. V současné době se těším na statistickou kampaň. Je nutné, abychom se dozvěděli, kdo má jaké vyznání, kolik má škol, kolik v bance a jakou má stolici.

Zkoušel jsem tančit ZUMBU, ale vykloubil jsem si kyčel. Je pozoruhodné, jak náš národ je vnímavý. Jak se někde něco objeví ve Velkém světě, druhý den je to u nás. Začínám zaostávat. "Percing" nemám v pupíku, ani v uchu, nemám vytetovaného štíra na hýždi, neznám vizážisty, mám normální orientaci, takže nepotřebuji kompas a střelka je v klidu, do zadnice si nepíchám silikon, vlasy nechávám šedivé, a ješte musím přiznat, že nejsem odbarvený...

Nechodím na žrauty, na párty, netykám si s politiky, nemám "panelák na ležato" , nemám bodygárda, nemám rotvajléra ani píčbula a to nejhorší - nemám na Fábii čtyři jedničky. A přesto fandím těm naším dobrodincům, ruským gubernátorům, Ferdům Mravencům, Brčálům, Prostředníčkům, Marťanům, Gottwaldíčkům, a jejich následovníkům.

Nabídnul jsem Ministerstvu zdravotnictví, že zaskočím za Odcházející lékaře, ale nenašli pro mě kvalifikaci. Marně jsem dokazoval, že mám zkušenosti s klystýrem. Právě jsem byl na klozetu a zdárně jsem učinil vyprázdnění pokladny.

Poslouchám překrásné texty moderních písní a přemýšlím, jestli si mám šetrit na stáří /které již dorazilo i ke mně/ do státní Banky nebo do Soukromé banky. Zatím mám doma čtyři bažanty, dubovou kůru, koňskou mast a zažívací sodu. Nabízeli mi v lékárně viagru, ale neměli k ní návod. Těším se na Kolektivní dům seniorů. Zavřu oči a zřím, jak ke mně přistupuje domácí ošetřovatelka a vlídně říká: "Á dědeček Fousek se nám pokakal. Dostane naplácáno!"

Ale přesto mám v duši naději, že ještě pár roků budu oblažovat svým pokleslým humorem své bližní, že mě na dálnici nesrazí pospíchající důležitý holohlavý pán, že mi nikdo neukradne staré rádio, na kterém jsem poslouchal: Volá Londýn a Svobodnou Evropu, že mě nezmlátí exekutor, že jsem nezaplatil včas předplatné na časopis CVIČÍME VE STÁŘÍ. Denně se modlím, abych byl schopen dojít k urně a přispět svým hlasem straně, která mi připraví štastnou budoucnost.

Dopsal jsem po pěti létech velký román a možná, že v príštím roce vyjde v některém nakladatelství. Chtěl bych, aby byl přeložen do cizích jazyků, na příklad do Grónštiny, protože mám rád tučňáky, soboly a tuleně. Ve svém věku jsem poznal, že nejvetší blázni jsou ti, kteří tvrdí, že nás čeká radostná budoucnost. Píši šestsetdvojkou a doufám, že lidé nezapomenou číst knihy.

Když jsem plul s kamarády na Motorové nákladní lodi 11 610 do Hamburku a díval se do černých vod Labe říkal jsem si: "Loď je jako člověk. Dokavad klepe motor, je živá. Dojde nafta, přestane vát vítr a je konec." Můj kamarád kapitán Jiří se usmál: "Proč myslet na to, co bude? Teď svítí slunce, z vody se dívají ryby, na břehu se opalují krásné ženy a my nemáme hlad." Proto svůj dopis nebudu ladit do budoucna. Právě v této chvíli žiji, na stanici Český rozhlas hrají Kávu si osladím a já s tím souhlasím. Je lépe osladit svoji kávu, než to osladit Evropě. Tolik cukru nemáme.

Děti Tomáš a Ivanka nám nedělají starost, jsou samostatné a naší péčí, zvláště mojí, se naučily jíst příborem a to se jim teď v jejich věku 45 a 48 let hodí. Máme tři vnoučky, Pepíčka, Kristýnku a Matěje /24,21,9/.

Jarmila užívá Gingo a dobře si, na rozdíl ode mne, pamatuje, kde jsme zaparkovali auto. Též je mou navigací, když jedu za obživou na pódia v Jičíně, v Praze, v Hradci Králové, v Turnově, v Liberci, v Mostě, v Chebu a jinde. Kdyby nebylo mé ženy, dávno by mne hledal Interpol.

Cestou přemýšlím o křivoklátských lesích, o oceánech, o tom, že mi roste břicho, že musím hlídat cholesterol a tlak... Chodím občas do kavárny NAGANO na kávu a mezi má milá místa patří Restaurace Nad hradem, Hotel Sýkora, restaurant Dvůr Míče a hotel U Vrátných.

Kulturní činnost mé skupiny, v níž jsem sám, je nepatrná. Na akce vernisáží nechodím, nevystupuji v kolektivních pořadech, neboť mi ubývá sil. Také mi dělá potíže naslouchat překrásným větám při zahájení nejrůznějších akcí. Jsem pokaždé dojat a svými slzami bych mohl narušit oslavnou atmosféru. Ale abych mluvil pravdu, v minulosti i nyní jsem rád, když jsem přítomen aktu zrození knihy či čehokoli kumštýřského. Zvláště, když jsem tvůrcem sám.

Nevím-li si rady, zavolám televizní Věštkyni a ta mi sdělí, že se Země točí kolem Slunce a že náš Svět má pět světadílů. Nejlepší jídlo je pro mě to, které chutná. Topinky, utopenci, červené víno za 39, tvarohový koláč, jablečný mošt, z kterého mám větry a jiné potíže.

V noci se mi zdá o kamarádech z lodi na Hamburk, o Řecku, o Švýcarsku, o Německu, o Kanadě, o Spojených státech, o Austrálii, o Švédsku, o Rakousku, a dalších státech, kde jsem sbíral inspiraci a kde jsem vypil nejednu whisku.

Pánu Bohu děkuji, že mě nenechal na pospas živelným pohromám, jakými jsou nemoci aj. Andělé mě chránili. Občas jsem přebral, abych mohl studijně poznat, co lidi táhne do náruče alkoholu. Po několika kocovinách jsem si uvědomil, že nejlepším nápojem je kyselé mléko.

Má studia Vysoké školy života pokračovala toulkami s kamarády po Křivoklátsku a vždy jsem na hrudi hřál fotografii své ženy Jarmily, která mi na cestu udělala křížek na čelo a zabalila do kádrového posudku točený salám s cibulí. Stále cítím v ústech pach popílku z oceláren Kladno s příchutí rumu.

Nepostavil jsem dům, nezasadil jsem strom, máme dvě děti a s ženou Jarmilou se znám 53 let. Jarmila je velmi trpělivá a její život se mnou byl a je jakousi pohádkou. Byl jsem churavý princ a ona ošetřující princezna. Kdybych byl ženou, přál bych si najít muže takového, jakým jsem já. Pokaždé, když jsem rozdělával oheň někde u řeky a s kamarádem Bobem Skleničkou, synem Tomášem, a synem Boba Vláďou jsme si nalévali laciné víno, vždy jsme si s úctou připili na zdraví našich milovaných žen, které nám velkoryse daly svobodu.

Pracoval jsem jako dělník ve Spojených ocelárnách, jako montér plynu v kladenských plynárnách, jako zemědělec na Šumavě, boxoval jsem za Kladno a zásluhou obdržených úderů jsem v sobě probudil jakéhosi básníka a poetu.

Politické strany jsou pro mě něco jako krásné muchomůrky citrónové. Nemám rád lakomce, pitomce, samozvance, brance, kance, a dnes i tance, protože klouby postihla artróza. Denně se modlím, neuměle, ale s vírou, že se nestanu zbabělým, až si pro mě přijde ta Mrcha s kosou.

Poslední má kniha nese název MYŠLENKY NAHLAS. Do května 2011 bude vydána další kniha /asi pětadvacátá/ s názvem DENÍK STARÉHO MUŽE. Pokaždé při odevzdání rukopisu do nakladatelství jsem na omdlení. Ztrácím v sebe důvěru a stále mi v uších zní věta mého kamaráda výtvarníka Josefa Jermana: "Pepíku, ty určitě dosáhneš úspěchů, ale musíš věřit, že se jich dočkáš ješte za života."

Pozdravuji vás, přátelé v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, ve Světě, a přeji Vám, abyste nepodlehli klamnému zdání, že všechno u nás stojí za "tentónonc". Nikoli! Začněme s nadávkami u sebe. Právě teď si říkám: "Je směšné nadávat, když se smí!" Přežili jsme Adolfismus, Komoušismus, tak nás nezničí ani Mafiánismus.

Jestli se sejdeme za života, rád vám podám ruku, i když budete mít prasečí chřipku. Jsem vůči infekci obrněný, neboť prasata mám rád. Mají milé čumáčky, chrochtají a mrzí mě, že jsou polotovarem pro jelita. Ale to neznamená, že je jim u koryt dobře. I u koryt muže být smutno.

A na závěr chci říci, že je dobře, že se u nás hodně krade a podvádí. Kdyby se krást přestalo, naše země by byla nesmírně bohatá a mohla by být napadena a okupována zeměmi, které by nám záviděly. Jsem přesvědčený, že se dálnice u nás nikdy nezbaví rigolů, neboť vše jde u nás ve vyjetých kolejích. Jsem si jist, že korupce nezanikne - jsem si vědom toho, že se u nás ukradne všechno, co není přivázané, že se bude pančovat alkohol, falšovat cigarety, textil, boty, že se budou dávat doktoráty bez studia – hlavně, aby nezvítězila strana, která by mi slibovala ráj na věčné časy. Mrzelo by mě, že se té slávy nedočkám, protože žádný člověk, tedy ani já, se těch věčných časů nedožije. A přesto volám nadšeně: "Nikdo na světě nevyrobí takovou hořčici, jako umíme my, nikdo nedokáže uvařit pivo, jaké máme my, a žádná země nemá takový román, jakým je DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK.

Závěrem jsem zapomněl říci: "Nikdo na světě neumí tak rychle zapomínat jako to umíme my - zejména na to, na co by se zapomínat nemělo. Třeba na Ty, kteří v boji za demokracii ztratili životy." Že je můj dopis nesouvislý, rozverný, nesmyslný, bláznivý? Kolikráte jediná možnost, abych se opravdu nezbláznil, je - blázna předstírat.

Zapomněl mnohé tenhle lid
a otvírá zpět vrátka
K moudrosti cesta dlouhá je
A paměť? Ta je krátká

Ahoj lidi, těším se, že se někdy setkáme. Nemusí to být z očí do očí, postačí v myšlenkách.

Váš
Josef Fousek z Kladna

Veselá bilance

Proč roky počítat
znát je to na ksichtu
dlouho jsem důchodcem
nechodím na šichtu
Kostra mi rachotí
jak starej žebřiňák
už ženský neříkaj
jakej jsem kabrňák

Bejval jsem sokolem
metal jsem kozelce
teď chroupu brambůrky
a prdím při telce
V pyžamu naruby
oknem zřím do kraje
a je mi šumafuk
kdo volby vyhraje

Do hrnku ukládám
svý zuby umělý
nebudu dál si lhát
mládí je v nenávratnu.

* * *

Zemský ráj to napohled

Přišel včas, oblečen poněkud archaicky, ale nikdo na něm nepoznal, že je stár přes dva tisíce let. V baru Escaddo si ho nikdo nepovšiml. Jen jedna studentka říkala své kamarádce: "Hele, ten děda vypadá jako hippie." Objednal jsem láhev frankovky a praotec Čech se rozpovídal:

"Původně jsem s tlupou svých Slovanů mířil na Východ, ale udělal jsem si výron v levém kotníku. A tak jsme zůstali na kopci Říp." "To je dobře," řekl jsem si potichu. "A jak se vám prapraprapředkům vedlo?" "Ušlo to," vysvětloval, "poslouchali, ale občas se vzbouřili, reptali, ale když jsem jim zacpal huby vepřovou kýtou, zase sloužili. Nejhorší bylo, že nikdo nechtěl dělat a každý chtěl vládnout. Čas od času se nás zmocnila horda barbarů, zplundrovali krajinu a pak odtáhli.

Když byl náš kmen v průšvihu, držela tlupa pohromadě. Jakmile pookřálo, začaly pletky a různice. Rozpůlili holubičku, kterou jsme měli ve znaku a jedna část tlupy měla levé křídlo a druhá pravé křídlo. Zvolili si levokřídlového vůdce a pravokřídlového vůdce. Já, jako šéf, jsem byl pro smích. V podhradí to pořád vřelo. Pěstovali jsme domácí prasata a každé chrochtalo, aby se mohlo dostat k lepšímu korytu." Nalil jsem praotci ještě pohár. Bylo trochu znát, že ač zvyklý na medovinu, víno mu stoupalo do hlavy.

"Vládl jste sám?" zeptal jsem se. "Kdepak! Začaly se tvořit rady, ty měly spodní rady a vrchní rady, komise, podkomise, každej předák tlupy měl společnici. Ta mu vařila a radila. Vojsko mělo nemoderní kyje, zastaralé luky a uschovávači mincí zadlužili stát na půlstoletí dopředu. Když hrozil nájezd tlupy z daleké Tatárie, mnozí si nechávali od šamana udělat šikmé oči.

Ale srandy bylo tenkrát víc. Šaškové, pomocí tamtamových kapel, vyprávěli lidu báchorky a všude zněly laciné popěvky. Blížily se volby a voněly guláše. Čtyřtlupa se spojila proti Dvoutlupě, která vládla a já jen na svém hrádku bezmocně zíral obklopen smečkou psů. Skalní Jednotlupa čekala v povzdálí a učila svá dítka zacházet se srpem a kladivem. Dvoutlupu vedli dva popudliví dědci pozdně středního věku. Rada mudrců se toulala po světě a sháněla půjčky.

Nakonec jsem se naštval!" "Jak, pane Čechu?" "Koupil jsem si u moře od spřáteleného krále za stádo volů domeček a se svou krásnou ženou jsem se tam odstěhoval navždy z luhů a hájí. Svému národu jsem zanechal na žulovém kvádru vytesané poselství." "Jaké," zdvořile jsem se zeptal. "KOMU NENÍ RADY TOMU NENÍ POMOCI !" "Víte, že se nenašly při vykopávkách po vás žádné předměty?" řekl jsem při placení. Usmál se. "Vy se tomu divíte?"

* * *

Bílá pohádka

Kladno

Miluji Vánoce a přiznám se, že je mně lhostejné, zda té době předvánočních nervozit říkají kýč, chaos, hektická doba nebo nervák... S každým rokem se má radost vrací a není založena na množství a láci dárku. Pokaždé říkáme: „Tyhle Vánoce nebudeme utrácet!“ A znovu utratíme všechno.

Obraz Vánoc - sedím v koutě v panelákovém bytě, a pociťuji klidné blaho. Děti a vnoučci rozbalují dárky, voní vánočka, čaj s punčem a umělý stromeček září světélky z vietnamského tržiště. Stárnu, zuby odcházejí. „Můstky mám v ústech umělé, stromeček máme umělý, ale ta radost, ta je pravá! Ježíšek přichází!“ volám z kuchyně a cinkám lžící o sklenici.

A za okny sněží. Padá z nebe ten Boží zázrak, jako by chtěl zakrýt všechnu lidskou bolest, trápení a samotu. Zjizvené ulice, silnice, města, všechno je v bílých šatech z Půjčovny svatého Petra. Pod okny capou dědečkové, babičky, nesou v kastrolech černou omáčku, kapra se salátem, balíčky s plyšovou kočičkou, a za nimi se ihned zakrývají stopy, jako by chtěly tu vánoční chvíli uchovat na věky.

„Dědečku, proč je sníh bílý?“ ptá se mě vnouček. Snažím se vysvětlovat: „To je déšť a je zmrzlý!“ A vnouček mne opravuje: „To by byly kroupy, dědečku, chápeš to?“ A já vysvětluji dál: „Sníh je jemný déšť, a tam nahoře každou kapku malují andělé bílou barvou a tu barvu jim dává Pán Bůh ze skladu.“ Vnouček přikývl: „Sníh je bílý jako peřiny, ale nesmí se v něm spát, protože bys, dědečku, nastydnul.“

Vnouček Matěj se věnoval svému skládacímu autíčku a ke mně se vrátila vzpomínka. S kamarádem Vláďou jsme usnuli na jedné toulce v lese u obce Doksy. Víno zavinilo, že jsme se nebáli hustého sněžení. Na štěstí jsme spadli z lavičky. „Pepiku, já myslel, že jsme v Nebi!“ Napili jsme se vína na počest života. Tuhle cestu jsme spolu udělali na oslavu přežití mého infarktu v roce 1987. Bylo hodně po půlnoci a já jsem cítil ohromně krásný pocit štěstí. „Už je půl hodiny Štědrý den.“ Přikývl jsem. Byla to noc, která se nikdy nevrací.

Vnouček vyprávěl mé ženě Jarmile: „Babičko, andělé barví kapky deště na bílo a tu barvu kupuje Pán Bůh v Baumaxu v Kročehlavech u rybníka.“

Poutník Ježíš Kristus

Je asi těžké učit lidi lásce
A Boží pravdu hledat
Do bláta stokrát zašlapán
Dál k slunci hlavu zvedat
S poutnickou holí světem šel
Rozdával vlídná slova
Odháněn od vrat odpouštěl
A vracel se k nim znova

Své srdce nosil na dlani
Vyléčil smutným vrásky
Trpící duše konejšil
Pomáhal bez otázky
Pastevcům a rybářům
Dětem a samotářům
Těm co dál jít nemohou
A chřadnou bez oltářů

Po hladinách vod přicházel
K těm co lásku nemají
O chléb se dělil s každým z nich
A věděl že ho prodají
Je asi těžké učit lidi lásce...

* * *

Novoroční věty občana Fouska

Vážení přátelé,

napsal jsem pro vás novoroční věty občana Fouska. Moje mluvčí Jarmila, toho času čtyřicet sedm let má žena, projev odsouhlasila. Opomenu velká patetická slova a raději nazvu svá slova zbožným přáním.

Vím, že je někdy těžké býti k sobě vlídnými, a přesto začínám větou "Buďme k sobě vlídní!" Táhněme společně svou životní káru s nákladem nejrůznějších pocitů, vznětů a nálad, s radostí, s trápením, s úspěchy, s nezdary.

Není nutno jmenovat všechny naše ctnosti a nectnosti, které sami dobře známe a zbavit se jich neumíme. Je k tomu třeba moudrost a trochu sebezapření ríci: „Omlouvám se!“ Jsme zbytečně pyšní, domýšliví, povyšujeme se nad ty, kteří mají méně než my - majetku, štěstí nebo lásky.

Radujeme se, křepčíme, hledáme adrenalin, zábavu, povyražení a v každou minutu našeho užívání se někde ve světě děje bezpráví, prší neštěstí a rodí se nové tragédie.

Jsme syti, oblečeni, máme jakousi svobodu, koketujeme s demokracií, všude zní velká slova o přátelství, pomoci, lidskosti, humanitě, a my se dělíme na levé, pravé, střední, na výše postavené, na horní vrstvu, na dolní vrstvu, na celebrity, na V.I.P., pereme se na fotbalových stadionech, polepujeme lampy zbytečnými plakáty a ukazujeme své špinavé prádlo v bulvárech a v médiích.

A okolo nás procházejí staří lidé, za ruku vedou své jediné kamarády, vnoučky, vyprávějí si se svými různobarevnými psisky, přibývá holí, nemocných a opuštěných. Nikoli, já nenaříkám, já chci jen říci, že si málo uvědomujeme, jaká je nás všech budoucnost.

Zatímco my se domníváme, že tu budeme věčně, že náš žlab bude stále plný. Každá doba je nejistá, nejen tato, kterou právě prožíváme. Naši otcové a dědové zažili horší doby. Mějme se v jakési úctě, nebo si alespoň nepřekážejme.

Dávno jsem přesvědčen, že my lidé jsme nejhoršími dravci. Nepřipouštíme si, že jsme občas hloupí, naivní a zlí. Je mým zbožným přáním, abychom ctili každou chvilku života, svého i ostatních. Aby bylo vlídné slovo více než nepřízeň času. Abychom se radovali ze svých dětí a vnoučat a vedli je k jiným hodnotám, než jsou dnes vzývány.

Žijeme v době, kdy se za peníze prodává všechno, co nikdy nemělo být na prodej. Pohrdejme těmi, kteří se povyšují, kteří ve své aroganci, v honbě za kariérami, za zviditelněním, pohrdají těmi, kteří žijí obyčejným životem a v pokoře.

Chovejme se k sobě slušně za života. Važme svou pomíjivou moc. Neubližujme si kvůli prkotinám. Každý dům jakékoli hodnoty má stejný základ a tím jsou ti, kteří v něm spolu žijí. Za žádné zlato nekoupíte ani zdraví, ani ztracený čas, ani lásku.

Přehlížejme exhibicionistické populisty, kteří slibují to, co nikdy nesplní. Na každý pomník jednou dopadne trus nebeských ptáků, každá medaile skončí v bazaru a žádná vkladní knížka nevymaže vrásky.

Potlačme v sobě tu pradávnou lidskou ošklivou vlastnost - poroučet, panovat, vnucovat svou vůli druhým. Svoboda je téměř neuskutečnitelná, ale alespoň kousek z ní ochutnejme. Mluvme pravdu, nepomlouvejme a každý zákmit závisti okamžitě smažme. Závist je nejošklivější zbraň, která ničí křehké lidské vztahy. „Přej a bude ti přáno!“ říká se odpradávna.

Nenechme si napovídat! Mysleme vlastní hlavou a naučme se říkat Ne! Moudrým vzdejme úctu a hloupým se vyhněme! Nadáváním se nic nikdy nezměnilo a nezmění. Jsme každý pouhým zrnkem písku v poušti lidské pomíjivosti. Pokora není zbabělostí, ba právě naopak. Moje maminka říkávala: „K životu stačí nemít hlad, nemít žízeň, mít rád svou rodinu, neubližovat a zastat se těch, kterým se ubližuje.“

Vím, že mnohé věty z této mé řeci se nedají splnit. Ze strachu - o své nejbližší, o sebe - činíme a činili jsme věci, za které se do smrti stydíme, ale alespoň něco si říkejme: „Nelhat sami sobě.“

Když se něco nevydaří, nenadávejme na smůlu. Ta smůla kolikráte spraví trhlinu v naší životní bárce. Nejsme o nic horší, či lepší než ostatní národy v Evropě. Učme se tomu dobrému jeden od druhého.

A politiky prosím: „Překousněte v sobě svou ješitnost, udělejte dobré gesto a podejte si vzájemně ruce v zájmu nás, kterým říkáte - lidi. S příchodem moci se právě na ty lidi, ač právě oni vás vynesli na výšiny kariér, zapomíná a pýcha předchází pád.“

Přeji hezký, obyčejný nový rok 2009.

Josef Fousek

* * *

Bachráček

Ilustrace © Inka Delevová

,,Pepíku,jdi se podívat do koupelny! Máš tam kamaráda!" usmíval se táta. Ve vaně se šplouchal menší kapřík, připomínal rybku z umělé hmoty, kterou mi dávala maminka do vany při koupaní. Kapřík byl kulatý a pomalu plul v emajlovém rybníku. Otvíral pusu a když mne spatřil, měl jsem pocit, že na mne zamrkal.

,,Proč mlčíš?" zeptal se táta. ,,Snad ti ho není líto?"
,,Je," zašeptal jsem po pravdě, ,,podívej se, jak se na nás dívá. Je to ještě dítě. Pak ho chytí a ty ho bouchneš paličkou..."
,,Já ne,to máma," bránil se uraženě otec.
,,A nakonec z něj uděláme řízky," dodal jsem smutně a zdálo se mi, že kapr přikývl.
,,Já řízky nemusím! Mně stačí trochu bramborového salátu a pivo," bránil se táta a naklonil se nad vanu. ,,Vypadá jako Bachráček," usmival se a dělal mu rukou vlny.
,,Aby měl kyslík," vysvětloval tatínek.

,,Takového kapra jsem ješťě neviděl! Je jako z pohádky," řikal jsem spíše pro sebe.
,,Je to Bachráček," po chvíli jsem nazval kapříka novým jménem.
,,Proč to říkáš tak smutně?"
,,Ty jsi taky smutnej," řekl jsem tátovi.
,,Já? Já, že jsem smutnej? Co bych byl smutnej?"
,,Jsi! Já tě znám od malička."
,,A já tě asi neznám od malička," divil se táta.
,,Znáš, ale málo," vzdoroval jsem.
,,Znám tě dobře, jsi můj kluk, ne?"
,,Tak mi řekni na co myslím?" Táta se mi zadíval do očí:
,,Chceš pustit Bachráčka na svobodu!"
,,Jak jsi to poznal, tati?"
,,Jak, jak... Protože na to myslím taky." Chvíli přemýšlel a najednou rozhodl:
,,Ale musíme si pospíšit, než přijde maminka." Za pár minut jsme opouštěli sídliště plné předvánočního shonu.

Les byl plný ticha a pohody. Sníh se pomalu měnil v bílý a za námi se ztrácel hluk města. Nesl jsem igelitovou tašku. Bachráček ležel ve vodě a ani nedutal.
,,Určitě si myslí,že je na dobré cestě" Táta jako by četl mé myšlenky.
,,Kapři nemyslí," řekl s úsměvem.
,,To je jedno! Hlavně, že myslíme my," vytahoval jsem se. Les vypadal jako namalovaný od pana Josefa Lady. Rybníček v Bažantnici se podobal zapomenutému mráčku na obloze.Táta prorazil na několika místech ledovou slupku a kapřík začal jevit nepokoj.

,,Pusť ho ty! Je to tvůj nápad," vyzval mne táta.
,,Tvůj taky, tati. Já ho tedy pustím!" Vyndal jsem Bachráčka a opatrně, nábožně jej položil do vody. Kupodivu se nehýbal. Pomalu otvíral pusu, jako když zkouší vodu, nebo jestli nezapomněl plavat, naposledy se na nás otočil - a mně se zase zdálo, že se na nás usmívá. Potom v mžiku zmizel pod vodou. Zůstaly po něm dva kroužky na hladině. Podali jsme si s tátou ruce a bez domluvy jsme zvolali:
,,Ahoj, Bachráčku, ahoj Bachráčku!"
Chtěl jsem říci tátovi, že je prima, ale nakonec jsem to neřekl. Ale to táta asi poznal. Vždyť mne zná od malička.

Maminka byla už doma.
,,Kde máte kapra?" ptala se z koupelny.
,,Jó, kapři! Nebyli. Přišli jsme s Pepíkem pozdě.Vyprodali je," lhal táta.
,,Nějak se jich prý letos málo narodilo," pomáhal jsem lhát tátovi.
,,Zítra budete na Štědrý den bez řízků," řekla maminka.
,,To je jedno, aspoň nám nezaskočí kost," poučil jsem maminku.

Druhý den po obědě, jsme se šli podívat s tátou do Bažantnice. Stáli jsme u rybníčku. Bachráček se neobjevil. Ale přesto jsme ho s tátou pozdravili a nasypali mu drobky z vánočky. Smrčky a borovičky kolem lesního rybníčku se podobaly bílým princeznám.
,,Tady je mu dobře. Bude mít hezké Vánoce!" Neodpověděl jsem, ale měl jsem zvláštní pocit, jako když nejsme sami.

Domov nás přivítal vůní pečiva, cukroví, na stole zařila svíce. Maminka měla jako každé Vánoce bílou zástěru, plnou větviček modřínů, usmívala se... zkrátka už jsem se těšil na zazvonění zvonku, kterým tatínek vítal Ježíška. Zvoneček cinkl, prskavky se roztančily po stěnách, zavoněla purpura, maminka pustila na gramu koledy, a já byl jako v ráji. Rozbalování dárků, výkřiky radosti a překvapení.

Pod stromkem zůstala poslední krabice.Vypadala ohromně. Převázaná zelenou stuhou, papír blankytně modrý, na přivěšeném lístku bylo napsáno neumělým rukopisem prvňáčků:
,,TÁTA A PEPÍK"
,,Rozvážeme ji společně, tu krabici s dárkem."
V první krabici byla další,v další opět jiná a nakonec, v té nejmenší se objevila na bílém papírku kapří šupina. Dívali jsme se s tátou na sebe s údivem.
,,Tady je ještě nějaký dopis," ukázal jsem na obálku.Táta jej otevřel a četl:
,,Milí kamarádi! Děkuju Vám za život a přeju hezké a šťastné Vánoce. Váš mokrý kamarád, BACHRÁČEK."
,,Kdo sem ten dárek dal?" ptal jsem se maminky. Pokrčila rameny a neřekla nic. Marně jsme ji s tátou zpovídali. A tak dodnes nevíme, jak se ten dáreček dostal pod náš vánoční stromek. Jedině o sobě mohu říci,že jsem jej tam nedal.

Asi po roce jsem potkal vášnivého rybáře Cyrila Krejčího.
,,V rybníku Bažantnice je jeden takovej vykutálenej kulaťoučkej kapřík a ten je tak vychytralej, že ho ne a ne chytit," posteskl si Cyril Krejčí a téměř se vztekal.
,,Kapr, kterej umí psát... takovej se chytit nedá," řekl jsem vážně panu Krejčímu. Zůstal stát, jako když na něj zatroubilo auto, a dlouho za mnou hleděl. Na schůzi Přátel školy tvrdil, že naše škola v Kročehlavech děti přetěžuje a dělá z žáků cvoky. Jako příklad uvedl mne.

* * *

V Pozitivních novinách si můžete přečíst reportáže o krátkém turné ve Švédsku:

Reportáž 1
Reportáž 2
Reportáž 3

* * *

Děti a strašidla

Často říkám, že nemám rád větu: „To je ošklivý člověk!“ Ošklivá je povaha, ošklivé jsou činy, ale fyzická krása, ta o charakteru člověka nerozhoduje. Znám mnoho krasavců a krasavic a jsem rád, že nepatří mezi moje přátele. A znám lidi, kteří výstavní krásou neoplývají a jsou to vzácní a hodní lidé.

Pro dítě je každá máma krásná. Je to jeho maminka, která mu dala život, která ho krmí, která ho hladí, která ho učí jak žít. Pro děti jsou máma, táta, dědeček, babička, ti nejvzácnější tvorové. Dětské váhy jsou ješte se spravedlivým závažím.

Nemám rád lovce, kteří se schovávají pod vlajkou: „Všechno je dovoleno!“ Fotografují človeka jako atrakci, zachycují jeho intimní projevy, přehrabují se v jeho soukromí, čekají na chybu, na senzaci. Vyhýbám se těmto dravcům.

Nelíbí se mi, když stárnoucí hvězdě vypočítávají, kolik budou stát operace jejího vzhledu. Jakoby závisel zpěv na vráskách, které jí dal život, který je dává nám všem bez rozdílu. Copak je morální vysmívat se těm, kterým se v době slávy ti, kteří je nyní pomlouvají, klaněli a žebrali o fotografii?

Svět zachvátila infekce, všechno o všem vykřičet. Za honoráře, za peníze. Nemám rád výsměch! Mám rád úsměv. Zranit člověka je snadné. Pomáhat je težší. Tenhle způsob arogantního šou se dostal již do všech médií.

Je to jakoby si lidstvo lilo na vlastní hlavu kýbl špíny. Za vyšší sledovanost, za vyšší poslechovost, za vyšší náklad - dovoleno je vše. A ti, co padnou pod tíží ostouzení, pomluv a lží? Holt mají smůlu.

Tam kde jde o ústa, tam kritika mlčí. Opatrně, abychom nešlápli do vosího hnízda! Snadněji se útočí na ty, co se neumí bránit. Jedovatá slina zamaže kabát navždycky. Je smutné žít, když se nosí v doživotním baťohu jen nadávky a nenávist.

Dobře si pamatuji na dobu, kdy se všechno chválilo, vše bylo na sto dvacet procent. Je těžké najít rozumný střed. Stále nás provázejí strašidla.

Až budu po smrti

Až budu po smrti chtěl bych být strašidlem
Chtěl bych mít perutě na těle vystydlém
Létal bych nad městy nad Prahou nad Louny
Cvakal bych čelistí a strašil blbouny

Strašil bych ouřady co mávaj štemplama
Co život kratičký mění nám na drama
Strašil bych neřády nemocné závistí
Co lidi pomlouvaj z neštěstí kořistí

Strašil bych korupci lháře a fušery
Servilní kýválky poslušné posery
Strašil bych podrazy vandaly křiváky
Práskače chamtivce zloděje hlupáky

Pak až by zmizeli a nikde nebyli
A lidé by se jen poctivě živili
V Půjčovně nebeské vrátil bych perutě
Pak by mě mrzelo že nejsem na světě

* * *

Hodný fejeton

Již jsem několikrát říkal, že jsem si vysnil svůj vlastní svět. Ale určitě nejsem sám. Vlastní svět je obranou proti tomu skutečnému, není-li vlídný. To neznamená, že bych vědome lhal - možná trochu, v zájmu svého srdce, s přáním, aby nám úsměv a něha rozzářily oči. Proto píši tento hodný fejeton. Již tato věta je asi romantická s přemírou optimismu. Ale nepravosti našeho bytí nebudu zakrývat.

Dívám se na okolní svět a často mne zamrazí „Ďáblovo poselství“. Nejsem teologicky vzdělaný odborník, nejsem náboženský ani politický fanatik. Jsem jeden z těch, který se narodil na této planetě a v této zemi. A jak říká lékař Josef Koutecký, každý jsme jedinečný. Je mnoho toho, co mi vadí, ale vím, že s tím nemohu nic udělat. Jen u sebe mohu hledat nápravu a slepovat potrhané iluze.

Takže, sny o naději, o kráse obyčejného života, jsou nevinné pohádky pro nás, kteří již víme, že vlak začíná zpomalovat před stanicí, kde prý jsou výpravčími andělé. Rozhlížím se a vstřebávám do mysli tu nádhernou a posvátnou hodnotu života. Chodím, jím, piju, hladím, dívám se, mluvím... V té chvíli zapomínám na trápení, které visí na každém stěžni mého antikvárního korábu, kde jsem plavčíkem, již ne kormidelníkem a zdaleka nikoli kapitánem.

Mnohdy se utápíme ve své sebelítosti, prohrabáváme své hořké osudy a ztrácíme čas v boji o kousek bolavého štestí. Hezky se to říká, snadno se to píše, ale do výkřiku radosti a zvuku písní proniká skutečnost lidské bolesti. Všechny rady jsou zbytečné. Jsme sami malými meteory bez lidí, točíme se na velké planetě, tušíme, potkáváme, víme, že nejsme sami, a přesto z té své planety nevykročíme. Jsme sami v šatu samoty od neznámého krejčího.

Věřím ve vzájemný soucit, přes zdi osobní planety, přes zdi odcizení. Stárnu a marně se snažím pohledět do tváře pravdy. Jak mohu do ni pohledět, když nevím, jak vypadá? Možná jsem ji potkal a minul jsem ji. Někdo mi šeptá: „Proč vlastně pravdu hledat. Možná, že kdybychom ji nalezli, byli bychom zklamáni.“

Na zdi kladenské nemocnice čtu obrovský nápis křídou: „Kačenka je nejhezčí holka, i když kulhá!“ Pocítil jsem lítost, že odešlo mé dětství, doba, kdy jsem viděl hodnotu života v psaníčku z lásky.

Svět je kačulída

Sedíme si klidně v divadýlku
Bavíme se a čas utíká
Co se děje někde jinde venku
Tohle se nás vůbec netýká
Ono je to stejně těžké změnit
Co pozměnit nikdy nedá se
Svět si kluše jako důlní koník
Jako řezník čeká na prase

Svět je kačulída
Blahobyt a bída
Když tě potká štěstí
Pozdě honíš "bycha"
Kroky času vedou
Do Zahrady ticha

Chodíme si klidně ulicemi
Hlavou se nám toulá škvára zel
Lhostejní a plni sama sebe
V zajetí svých zranitelných těl
Chvíle lásky do očí se vkrade
Opustí nás šňůrou povzdechů
Až poznáme jak je život krásný
Budeme stát všichni bez dechu

* * *

Zdravice 2008
mp3

* * *

Zamyšlení před koncem roku

Na konci každého roku si připadám jako listy na starých stromech. Několik jich zdobí opuštěné větve a dole se první sníh choulí k listům, které neměly sílu hřát se ještě chvíli na slunci začínající zimy.

Dojímají mne písně, které vcházejí do dveří Nového roku. Za každý den, za každou podanou ruku, za každý úsměv, vzdávám díky. Vánoční hvězdy zůstávají v očích, nechávám si je pro další chvíle neznámých dní.

V ten čas věřím, že nezmizí laskavá slova a věty přátelství. Myslím na miliony ubožáků, na bezmocné, na týrané děti, na opuštěná srdce, na vzdechy za okny nemocnic.

Vím, že nemohu změnit Svět k lepšímu. A hlas v koutku duše mi říká: „Všechno zlo pramení ze závisti.“ A až poslední list spadne a pomalu dopluje na zasněženou zem chtěl bych opět slyšet písně, které mne životem provázely, - když listy nepadaly.

Znovu hladím svou lásku, dívám se na hvězdnatý ráj nad střechami domů, tam kdesi jsou prý andělé. Jako dítě věřím, že tam někde je ten spravedlivý Svět, kde láska pramení z čistých pramenů.

Hlas Života mi šeptá: „Tady je tvůj ráj. Važ si každé minuty, nikdy se žádná nevrátí.“ Neuměle se modlím. Jsem ještě listem na stromu života. Zvony na kročehlavském kostele nepravidelně bimbají.

Vzpomínám na své přátele doma a v celém světě, na den, kdy jsem se vrátil z nemocnice a syn Tomáš mi řekl: "Táto, dnes je 12.března, - máš život, a to je ten největší dar k tvým šedesátým narozeninám.“

Vrátil se ke mně prosincový oheň u Staré řeky, kde jsme zpívali: „ Vichřice se vzteká na Klondyku sněží, pojď holčičko na samotu snít...“ Bylo mi šestnáct let a můj list se tenkrát nechvěl.

Posílám pozdravy všem těm, kteří mi pomáhali v době nemocí a nesnází, posílám telegram všem lidem, které mám rád:

„Ještě jsme listy na stromě života - Buďme k sobě hodní...“

Pohoda vánoc

Vypřáhnu z kočáru spěchu
Odhodím kabát s migrénou
Pustím si hudbu pro útěchu
A vzkřísím lásku znavenou
Přemýšlím nad zvláštní dobou
Na krátké pouti po zemi
Nasypu vrabcům ať si zobou
Až vítr chvíli oněmí

To je má pohoda Vánoc
Bez pompy vzletných přání
To je má pohoda Vánoc
Ať si ji každý chrání
To je má pohoda Vánoc
Ať příští roky
V dobrém uplynou
V té pouti času
Ať se lidé neminou

A tomu kdo na dně bývá
Zavolám Chlapče nebuď sám
Nech řečí už se stmívá
Máme ťe rádi tak pojď k nám
U stolu beze slov jíme
Otevřu láhev Tramínu
Že je nám dobře všichni víme
Je dobré mít svou rodinu
Pozvu si náladu snění

Na starý rok si vzpomenu
Řeknu mu Díky ač mne plení
A mám z něj duši zjizvenu
Nevím dál co na nás čeká
Ale já věřím všem svým snům
Že budou vlídné na člověka
A na křehký lidský dům

To je má pohoda Vánoc...

* * *

Špička nosu

Vzpomínku na New York budu nosit v duši do konce života. 11. září 2001 – To je datum, kdy hrůza zničila tisíce životů.

Vidím děti v Queensu. Stály u velikého papírového srdce a mlčely. Na fotografii s černou šerpou byl jejich táta - newyorský hasič. Večer se rozkmitaly plamínky svící. Hvězdy se modlily za tisíce nevinných. Dívaly se na své družky na vlajce Spojených států amerických. Manhattan se nořil do dýmu. Zástupy lidských duší. World Trade Center se proměnilo v sutiny.

Teror! Do špitálu, naproti našemu newyorskému bydlišti, přiváželi zraněné. Na klopách, autech, a v rukou dětí i dospělých se objevily praporky Států a rozžaté svíce. Nad městem měst nelétala letadla. Uprostřed slunečných zářijových dnů válka!

17. září jsme s přáteli přistáli v Praze. Bylo to první letadlo, které přiletělo po tom Zlém dnu do Evropy. Po prvních setkáních s lidmi jsem přestal vyprávět. Své dojmy jsem si schoval hluboko do srdce.

„Dobře, že jim to tam spadlo, na ty jejich paneláky! Já na letenku do New Yorku nemám! Ať Američani poznají, co je válka“, zvedl radostně prst solidní pán. „To je jejich válka! Ne naše! Oni si ti „amíci“ moc vo sobě myslej!“ A začaly se vyprávět anekdoty o téhle „legrační“ události.

Kecalové dostali repertoár do vyhaslých inspirací. V televizi i v rádiu občas zaznívaly znevažující věty. Názory, které ospravedlňovaly činy teroru a stály na straně těch, kteří podřezávali letušky, piloty, cestující, kteří místo Života velebili Smrt. Pochopil jsem, jak hluboce se zahryzla stará čtyřicetiletá doba do myšlení mnohých.

Slyším-li letadlo, mám stále podivný pocit tísně. Ale opravdový strach mám, abych nepotkal „filozofy“, kteří si nevidí ani na špičku nosu. Naštěstí je jich méně než těch, kteří o špičce vědí.

vyšlo také v novinách

* * *

Komunismus

Dovolte, abych připomněl stopadesát let staré myšlenky z knihy Památník Karla Havlíčka Borovského, kterou uspořádal Bohumil Vavroušek Slavětínský. Kniha byla vydána k stoletému výročí narozenin K.H. Borovského v roce 1921 v Nakladatelství Kratochvíl a spol. v Praze.

Úvodem však o jiném "díle". V roce 1994 při mé návštěvě Kanady a USA jsem dostal od svého přítele exulanta Ladislava Křivánka v Montreálu útlou knížečku Zneužití parlamentu k zničení demokracie. Tuto úvahu napsal Jan Kozák, člen sekretariátu Komunistické strany československé, oddělení Agitprop (Member of the Secretariat of the Communist Party of Czechoslovakia). České vydání v říjnu 1961 spoluvydala a vytiskla tiskárna Universum Press Co. v New Yorku.

Je dobře, že soudruh Jan Kozák tuto úvahu zplodil, neboť vlastně odkryl karty své partaje a doložil, co může občan kterékoli země na světě od této strany očekávat. Je to varování. Škoda, že tato úvaha není více rozšířena, zvláště nyní, kdy ji mnozí používají jako příručku pro své cíle. A to nejen v České republice.

Tato příručka vysvětluje, jak uskutečnit převrat, zničit demokracii a nastolit "diktaturu proletariátu." Je důkazem, že je možné použít normální parlamentní demokratický systém k revolučnímu převratu normálního státního aparátu a to i když existuje nekomunistická většina. V předmluvě Morrisona Lambertha se mimo jiné říká:

"Komunistická strana je sveřepý, zapřisáhlý nepřítel socialistických a demokratických stran. Jakmile se s nimi spolčuje, je to počátek jejich zničení. Účelem tohoto překladu je, aby byl výstrahou a naznačil, co se dá očekávat od těch, kteří pracují ve vlastních zemích ve prospěch mezinárodního komunistického spiknutí proti parlamentní demokracii. Ukáže se, že komunistický totalismus a imperialismus se velmi podobají fašismu. I "diktatura proletariátu" je podvod, neboť je diktaturou komunistického sekretariátu."

Dočetl jsem kapitoly soudruha Kozáka a vyhrabal jsem z kupy zaprášených písemností úryvky o komunismu, které napsal v červnu 1850 Karel Havlíček Borovský. Jsou stále pravdivé a je jen škoda, že tato úvaha (nazvána je jednoduše - Komunismus) nebyla v minulosti více připomínána. Možná, že by vše bylo jiné. Ale teď se asi mýlím. Lidé jsou nepoučitelní a dělají stále stejné chyby. Sotva odvane několik let, už se začínají nostalgicky dívat nazpět a odpouštějí sebevětší zločiny. Takže plačme za svou slabost, za svou hloupost, která ponoří příští generace do bažiny, kterou jsme nedostatečně vysušili.

Následující úryvky (kapitola Komunismus - K.H.Borovský str.575-583) jsem si vybral v roce 1969 a nyní v březnu 2000 je dávám tímto na vědomost.

K.H.B.: "Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího nebo horšího, ale vždy něco jiného než je člověk."

V následujících větách se K.H.Havlíček velmi mýlil, ale promiňte mu to, vždyť byl rok 1850. V té době nemohl tušit, že deset let po skončení komunistické totality v České republice, bude více než dvacet procent populace znovu otevřeně koketovat s komunistickou stranou, jejíž představitelé se veřejně netají se svým programem, který je stejný jako u svého zrodu. Ale nechme slovo K.H.Borovskému:

"Každý ale také vidí hned na první pohled, že takové učení není pranic nebezpečné, protože nenajde nikdy dostatečný počet následovníků, aby do života uvedeno býti mohlo."

Sto let po napsání této úvahy přišla padesátá léta - procesy, politické zločiny té strany, která měla ve znaku učení, "které nebylo pranic nebezpečné," a již třicet let před tím naplno sloužily hrůzné tábory na Sibiři, milióny nepohodlných byly zlikvidovány, rodiny rozvráceny - éra třídního boje, nenávisti, udavačství a strachu. Jsme nepoučitelní?

Ale věnujme se dále moudrým myšlenkám pana Havlíčka, který ač se dožil pouhých třiceti pěti let, je nepřekonaným novinářem a apoštolem pravdy dodnes.

K.H.Borovský se narodil roku 1821. Nemohl vědět, že za sto let po jeho narození bude založena Komunistická strana Československa. Jó, časy se mění. Ale mění se vskutku? Musím přiznat, že trochu ano. Ke zkratce KSČ přibylo "M". Nuže pokračujme opět slovem pana Havlíčka:

"Každého člověka jmění se musí hájiti, a kdo se cizího jmění dotýká, kdo do cizího jmění sahá, jest KOMUNISTA ! Jen majitel sám má právo se svým jměním dle své vůle nakládati a každé míchání se do toho odjinud jest komunismus!

Když ale se budeme této zásady držeti, shledáme brzy, že komunisté největší jsou zrovna na té straně, odkud právě v tuto dobu nejvíce proti komunismu kázati a brojiti slyšíme a zpozorujeme také, že zrovna ti, kteří jiné viní z toho, že mají úmysl komunismus zaváděti, sami nejméně jmění cizé za svaté drží.

Vláda absolutní béře celé statky některým a dává je jiným podle své libosti, uděluje některým miláčkům svým privileje, to jest jiným slovem, obírá ostatní spoluobčany. Není to nejrozsáhlejší a nejškodlivější komunismus?

Jakmile někomu bez jeho dobrovolného svolení aneb proti jeho vůli nějakou část jmění jeho odejmu, dopustil jsem se přestupku proti jmění, jsem komunista. Víme však, jakým způsobem se v absolutních státech zachází s penězi od národu těžce zaplacenými. Polovička rozhází se povalovačům národu nic neplatným a rozdá se pochlebníkům mizerným, vynaloží se na uplacování atd. atd.

Pročež pravím: Nebojte se tak příliš těch komunistů, kteří berou na groše, těm se snadněji ubráníte - ale bojte se více komunistů, kteří berou na miliony! "

Červen 1850, Karel Havlíček Borovský

Děkuji Vám, pane Havlíčku a nezlobte se, že jsem si dovolil připomenout vaše moudré myšlenky. Dnes je 1.březen 2000. Nemohu Vám do Nebe vzkázat nic jiného než, že Světové elegie pokračují.

S úctou
Josef Fousek

Ulicí kráčím nejistej krok
Už je zas v háji minulej rok
Červem jsem pořád tak jako dřív
Marný je kydat ten starej chlív

Jidáši mají otrlou tvář
Medajlí skví se největší lhář
Chléb a hry nonstop prastarej trik
Strach není móda je to jen zvyk

Rovně jít nejde fér nelze žít
S vlky se musí na měsíc výt
Mozek nám krmí den ze dne víc
Vakuum v mozku v srdci je nic

Komerční žvásty bulvárů šmak
Zavři svou hubu jseš pouhej brak
Stádo je hnízdo do řady vlez
Nedojdeš k cíli nejde žít bez peněz

Pokora k smíchu čert si ji vzal
Závist a zloba jdou světem dál
Bezmocně bloudí svědomí tmou
V zástupu ovce na jatka jdou

Idejí zápach krvavejch let
Pomníky vůdců zoufalej Svět
Hledání pravdy smlouvy jsou cár
Karneval slávy Charón je stár

Pramice pluje nad mlhou stín
Po velké lásce zoufalej splín

* * *

Ranní Praha - Kladenská reminiscence

Dům knihy - Kanzelsberger na Václavském náměstí. Už si nepamatuji kolikrát jsem dlel v milé literární kavárně a psal zde své fejetony. Samozřejmě při dobré kávě. Bývala zde tančírna. Carioca se jmenovala. Má kamarádka Teta sem chodívala tančit. Vedu hovory s barmanem a přejeme si dobrý den. Posílám pokaždé pozdrav barmanově mamince, která čte mé knihy.

Pod balkonem hlučí a žije turistický Babylon. Jazyky celého světa. Jako kluk jsem navštěvoval Prahu jako pohádkový kraj. Autobus Kladno - Praha. Konečná: Florenc. Navštěvoval jsem i bufet Koruna. Sekaná s hořčicí. V texaskách z Tuzexu za těžce získané bony od veksláků jsem procházel okolo obchodů a snil o tom, že jednou budu... A to jsem netušil, že v knihkupectvích na tomto Václavském náměstí budou prodávat také mé knihy, že budu ve svých čtyřiceti letech začínat jako host v divadle Semafor a později v Divadle Jiřího Grossmanna. Člověk mnohé z toho, co jej čeká netuší.

Po deváté hodině přijíždím domů do Kladna. Vyndávám ze schránky včerejší dopisy. Nemohu spát. Srdce bije stále rytmem nedávného vysílání. Sedím pod slunečníkem na balkoně hotelu Kladno. „Krušovice, klenot mezi českými pivy z pivovaru císaře Rudolfa II.“ Dívám se na nápis na slunečníku. Vzadu, na stěně, je drozdí hnízdo. čekají čtyři nové následníky. Vrchní Slávek předělil balkon lavicí, aby nikdo nevyrušil budoucí drozdíky.

Myslel jsem na laskavé srdce číšníka. Pokaždé, když se setkám s dobrým činem mám více chuti žít. Myslím na nedávné chvíle u mikrofonu. Učím se zvažovat slova. Zranit je snadné. Je složitější pomoci a dát víru v nejistou budoucnost. Věřím (a jsem právem nazýván don Quijotem), že se proti špatnosti dá bojovat dobrým slovem.

Opakujeme stále slovo „obyčejný“. Každý den je neobyčejný. Vždy se ptám, kdo ten hezký den přičaroval. Stárnu a každý den se mi zdá kratší a kratší. Kdo nám dal řeč? Písně? Lásku? Radost? A tak pluji na bárce života a otázky nechám nezodpovězené. Otázek je více než-li kapek v moři.Moře naděje je klidné. Hledím na ženu Jarmilu, na děti, na vnuky a raduji se z pozdního příchodu Jara, které je spíše létem. Sídliště se mi zdá milou zahradou.

Nedaleko, poblíž obchodu s pečivem, volá malý kluk: „Dědóóó, kup mi rohlík. Já mám hlad...“ Sedí hrdě na tříkolce a napodobuje zvuk motoru. Nikde nehouká žádná zlověstná siréna. Připadám si šťastný. Na cestě domů říkám starému kamarádovi: „Buďme k sobě vlídní!“ Kamarádův malý vnuk přestal ukusovat rohlík a udiveně pozvedl oči vzhůru: „Dědečku, co to ten pán říkal?“

Já všechnu hořkost odkládám
ad acta do regálu
o tom co rád mám zazpívám
do setmělého sálu

Slunce i záře neónů
ulice plné šumu
hotely s vlídnou recepční
bufety s vůní rumu

Tržiště s kouzlem Asie
holky a modré džíny
zvony co bijí dvanáctou
v ten polední čas líný

Podloubí kde tlí Staletí
sepnuté ruce mnichů
za sťaté hlavy šlechticů
pro marnou lidskou pýchu

Z orloje Smrtka vyhlíží
na mumraj cizích tváří
do chrámu vcházím v pokoře
kde Věčné světlo září

Náměstí dlouhé jako nit
bronzový Václav střeží
Vltavou pluje trápení
pod okny sterých věží

Na Malostranské tramvají
kodrcá klepe zvoní
Karlův Most vejci slepený
dál bryčkou černých koní

Sochy a strohost gotiky
pavlače s vlajkou plenek
reklamy světí prostředky
a prsy erosenek

Na Hradě pravda vítězí
na taxi Jan Hus čeká
v Ruzyni Papež přistává
a vítá F. L. Věka

Muzeum s jizvou výstřelů
těch neúprosných časů
na Petřín nasát do očí
deštivou jarní krásu

Na léta tísně vzpomenout
a dál jít za nadějí
co srdce lidí kolébá
při pádu do závějí

Království české procházím
a s Pražským chodcem v bistru
Flekovské černé popíjím
jak olej z pláten Mistrů

V pasáži zívám ozvěnou
z Lucerny jazz se line
pan Clinton usnul v Redutě
jdu - noha nohu mine

Vepřová párek bramborák
o bůra škemrá somrák
do Dejvic krtkem odjíždím
kde na mě čeká soumrak

Ahasvér bloudí půlnocí
doktora Fausta míjí
pan Rudolf čeká Golema
v Átriu melodií

Na Bílé Hoře svítání
Zámecké schody hřeší
tulák se choulí v pasáži
s diplomem bez přístřeší

Libuše hledá korunu
pro českého lva v Tróji
Jan Ámos hledá apartmá
a marky orla kojí

Je plno měst a velkoměst
jen Praha je ta dáma
co s Evropou se objímá
a v nouzi je vždy sama ...

* * *

Važme si každé chvíle

Život je nenahraditelný dar. Stačí si jen uvědomit jeho jedinečnost a říci si tu omšelou, ale nenahraditelnou větu: „Važme si každé chvíle.“

Řeka života je laskavá a neúprosná. Když už se nedá věřit světské spravedlnosti, věřme té nadpozemské. Ale nepřestávejme ji hledat i zde, dole. Zda ji najdeme potom, až se v prach rozpadneme, nevíme.

Stále opakujeme celý svůj život stejné věty: „Dobrý den, prosím, dobrou noc, děkuji...“ Proč bych neopakoval své věty o laskavosti, lásce, víře, přátelství? Prostupují celou mou tvorbou. Milionkráte opakovány, stále nalézají odezvu. Ujišťuji se tím, že ta slova a věty stále ještě jsou.

Že se zdá, jako bych kázal a moralizoval? Ale nikoli! To sám sobě dávám lekce. Nejsem anděl a nikdo z nás není anděl.

Rád se dívám do tmavých očí koní
A vnímám tu krásu víc než dřív
Dík šeptám těm kamarádům lidí
Do rozevlátých hřív

V těch očích vidím biče dostavníků
A slyším dusot kopyt rozháněných stád
Ctižádost žokejů a obchodníků
A někdy krutý pád

A jizvy od střepin šílených válečníků
Jezera potu pod bičem zachvění
A věrnou práci koní pro lidi pro člověka
Jen ticho odmění

Rád se dívám do plachých očí koní
A vnímám tu krásu víc než dřív
Dík šeptám těm kamarádům lidí
Do rozevlátých hřív

* * *

Výsměch

Výsměch může být dvojí - jeden se vysmívá lidským nešvarům, a ten druhý zraňuje. Přiznám se, že nemám rád výsměch žádný, Než-li výsměch raději úsměv.

On výsměch je pokaždé zlomyslný. Je to útok a často na bezbranné. Jedovaté věty výsměchu zraňují navždycky. Poznamenají dítě i dospělého. Zasáhne-li nás, nosíme jej s sebou jako nevymazatelnou skvrnu. Člověka bolí, když je zesměšňován před ostatními.

Poznal jsem člověka, který od malička zadrhával v řeči. Jeho táta se mu vysmíval. Ten kluk se nenaučil už mluvit bez zakoktání nikdy. Naopak ve snaze nezesměšnit se, zadrhával ještě více. Je již několik let bezdomovcem, plachý jako srna a bojí se lidí.

„Fousku,“ svěřil se mi o Velikonocích, „mně se už několikrát zdálo, že mám rodinu. Seděli jsme u stolu, byly Vánoce. Stromeček zářil. Kolem mě byli všichni. Žena a děti. Povstal jsem, cinkl jsem lžičkou o skleničku a řekl: Zavřete oči, za chvíli přijde Ježíšek. Chtěl jsem ještě říct, že jim přeju hodně dárků, ale zakoktal jsem se a žena s dětmi se rozesmáli.“

Procházel jsem večerní Prahou. Potkával jsem lidi a v duchu se ptal, kolik z nich poznalo hořkost výsměchu. Od hlupáka bolí výsměch méně, ale nejvíce zasáhne, když přijde od těch, kterým jsme věřili. Ti, kteří byli výsměchem zasaženi, chodí celý život ve střehu, jako by se obávali, kdy je někdo zraní. Jsou často nedůvěřiví a smutní.

Snažím se slovo Výsměch vymazat ze svého slovníku. Ono je v příbuzenském poměru se Zlomyslností a také se Závistí. A to je divné příbuzenstvo.

Po kolikáté jsem ji prosil
a než-li žehrat na osud
na lidi
na nešťastnou planetu
Jdi a per se!
Do únavy

Čtvero párů bílých nohou
dva páry rukaviček
alespoň vyhlídkou
se podívám
Není to obraz je to noc
břízy se chvějí
zalykají šampónem
zvlhlé plato pivních tácků

Do tišin depresí
Vklouzávají stíny
komu patří?
Jsou mrtvé a ráno
jako živí odcházejí
A smějí se...

* * *

Život

Život! Kdo tohle jméno vymyslel? Snad sám život. A jak vysvětlit, co život vlastně znamená? Každý si jej asi vysvětlujeme jinak - a hlavně po svém. Jsme lidé. A jedinec je člověkem. Bez vlastní vůle přicházíme na svět. Někdo dostane do vínku milující rodiče a někdo naopak.

Prožíváme dětství, kupují nám dudlíky, později autíčka, koníčky, panenky, obrázkové knihy. Začínáme se učit prvá slova - Řehoř, bouřka, řeřicha, řípa, roura, rak, rorejs, rýč, kočárek... V okamžiku se stáváme dospělými dětmi a poznáváme jak život bolí i těší.

Jsme na světě. Jsme na zemi. Chodíme, myslíme, jíme. S příchodem středního věku si začínáme uvědomovat dálky. Slova a věty: Tenkrát, pamatuješ? Jó to bylo! - se dostávají do našeho slovníku spolu se zkušenostmi. Nechceme si připustit, že jdeme další úsek svého života - pomalu z kopce.

Dálky již nejsou v dálkách, ale dotýkají se nás a připomínají, že se dočkáme i jejich blízkosti. Nikdy tu poslední dálku nespatříme. Život nás obdařuje i bere nám. Všechno na něj svádíme. Chválíme i zatracujeme: „Zatracenej život! Zpaťchanej život! Tenhle život stojí za bačkoru! Nádhernej život! Tomu říkám život! Život máš jen jednou...“

A tenhle poslední výrok vysvětluje, co život je. A nikdo se tím neřídíme, ačkoli tuto pravdu známe. Jsme stejní a i když máme předsevzetí změnit své konání, je stále stejné, - možná jen opatrnější. Život, dalo by se říci, je uvědomění si, že jej máme. Že víme, že jsme a že nebudeme.

Je to krásné a tragické zároveň. Každý si své stvoření představujeme jinak. Někdo si řekne: „Zkrátka jsem tady a musím tedy žít.“ Další žije s vírou v Boží prozřetelnost, a jiný se zamýšlí nad smyslem života.

Zrovna tak jako já, v této chvíli. Bojím se chorob, zlých a vypočítavých lidí, totalitních režimů, a také se strachuji, - co bude v Neznámu. Vím o životě stále méně, a stále více jej miluji. Bojím se hrubosti zraňujících slov a bezohledných činů. Všechny své poklesky svádíme na život, na osud, na Pána Boha, ale vzácně na sebe. „Buďme k sobě vlídní.“

Život je vozík
S veteší i krásou
Má mladé srdce
A hlavu bělovlasou

Život je vozík
Ve dvou se lépe táhne
čím víc se mládí ztrácí
tím víc se po něm prahne

Život je zkrátka takovej
Že sem tam něco bolí
Jarem jdeš s hlavou vztyčenou
A na podzim jdeš s holí

(Život je vozík - úryvek textu písně)

* * *

Svěřování

Svěřit se někomu s osobním problémem, se svým tajným myšlenkovým zákoutím je blahodárné v případě, že ten, komu se svěřujeme je čestným člověkem. Ale ať se svěřujeme komukoli pokaždé se stáváme zranitelnými. Naším městem chodí ten, kdo zná a ví, že máme slabosti, trápení, přání, cíle, obavy, lásku - a ten, kdo také již ví, může kdykoli promluvit a dát veřejnosti to, co jsme úzkostlivě skrývali.

Poznat, kdo je ten, komu se svěřujeme, je těžké. My lidí umíme lhát, vzbuzovat dojem, získávat důvěru a k tomu umíme dobře i zrazovat. Často ten o kom říkáme, že bychom za něj dali ruku do ohně, nás zklame. Lidé se mění více než počasí.

„Než otevřeš dveře a srdce zeptej se hvězd!“ K?ižovatky životních cest jsou spletité a nejsou na ně mapy. V návalu okamžitých emocí, vzteku nebo radosti jsme schopni prozradit, to co jsme měli navždy skrývat.

Svěřovat se, či nikoli? Podle sebe soudím, že v určité situaci, jsem schopen, v návalu důvěřivosti, sdělit to, co jsem neměl. Pokaždé, když skryté myšlenky vypustíme na světlo denní, opouští nás břímě tajemství. Hledáme spřátelenou duši. Zklamal jsem se kolikrát. Jsem jeden z hlupáků, kteří se nedokáží poučit.

Svěřit se cizím lidem je někdy méně nebezpečné než největším přátelům. Nikdo si nemůže být jist přátelstvím až do smrti. Potkávám na svých cestách lidi o kterých jsem v té chvíli přesvědčen, že jim mohu svěřit svá trápení, radosti. Vím, že je už nikdy pravděpodobně nespatřím a tak se nemohu dozvědět, jak s mojí důvěrou naložili.

Dostávám milé i smutné dopisy lidí, kteří u mne hledají naději. Svěřují se mi a já se snažím, ač nejsem ani kněz ani psycholog, napsat jim pár vlídných vět. Ve chvíli, kdy píši někomu, kdo se mi svěřil, někdo koho neznám a ani si jej nedovedu představit, mám velký pocit zodpovědnosti. „Máš na to právo?“ ozývá se káravý hlas mého svědomí.

Nejvíce bolí ticho. Svěřoval jsem se v minulosti těm, kteří naslouchali se zdánlivou účastí, mlčeli, a o sobě nikdy neřekli víc než pouhá obecná slova. „Dával jsem bez návratu.“ Tato jednostrannost mne trochu poučila, že když dáváme kousek svého nitra k nahlédnutí, měli bychom dostávat za svou důvěru, také něco od těch, kterým se svěřujeme.

Ctím ty, kteří dokáží své myšlenky schovat v trezoru nitra. A zároveň myslím na jejich samotu celoživotní izolace. „Pepiku, ty rozdáváš duši!“ někdy mne kárá má žena. Odpovídám jí: „Lépe duši rozdat, než ji prodat!“

Jak jsem se svěřoval v týdeníku

kde se mnou rozmlouval redaktor Zdeněk Lebl,
si můžete přečíst zde.

* * *

Poděkování

Všem přátelům u nás a v celém světě přeji: Jsme ještě listy na stromě, buďme k sobě vlídní.

Děkuji přátelům v exilu, kteří na mne nezapomněli v nedávných dobách, kdy jsem byl "na dně".

Děkuji svým kamarádům Muklům, politickým vězňům padesátých let, kteří mne a mého syna zvali mezi sebe na Český Šternberk, kde jsme v kapli slyšeli krásná a posilující slova pana arcibiskupa Karla Otcenáška a kde vždy nalézáme nezlomené a slušné přátele. Posiluje mne to ve chvílích beznaděje, které se mne dotýkají při setkání s lhostejností, arogancí a s těmi, kteří zapomněli.

Děkuji všem, kteří čtou mé knihy, poslouchají Český rozhlas 2 Praha, pořad Nedělní dobré jitro. Vaše dopisy a zprávy mne nejen teší, ale i mě učí zbavovat se vlastních chyb. Dostal jsem stovky zpráv, dopisů a pohledů. Děkuji a prosím, omluvte, že nemohu odepsat všem. Dostávám se z vleklé chřipky a sbírám síly, abych mohl pokračovat ve své tvorbě. Práce je pro mne stéblem, kterého se chytá tonoucí.

Děkuji za upřímná přání k mému ocenění Čestný občan města Kladna. Přišlo jich více než anonymů.

Josef Fousek

* * *

Antipolitické blues
(1998)

Kašlu vám na vaší politiku
na nekonečné podvody
od doby té co světem chodím
mám k tomu vážné důvody

Do žlábku spláchnout vaše řeči
co páchnou touhou po moci
v zrcadle huby pokřivené
a sami sobě proroci

Kde vůbec najít pravdu ve světě
kde jenom prachy hrají prim
já zkrátka s vámi nepojedu
a lézt do řití neumím

Jsem starý chlap co zešedivěl
ze slibů vůdců velkých stran
můj mozek je už unavený
a beze zbytku rozprodán

Já kašlu na tu vaší pózu
falešných hráčů co chtěj‘ víc
než já a všichni obyčejní
co chodí v smogu do ulic

Kolikrát zklamán byl jsem vámi
kolikrát měl jsem v srdci sten
a přesto nemám v očích zlobu
noc skončí přijde nový den

Kašlu vám na vaší politiku
vy šašci co vám chybí cit
jsem starý chlap co zešedivěl
a bez vás můžu klidně žít

* * *

Monolog sochy svatého Václava
(1969 - 1989)

Já jsem svatý Václav já spousty věcí viděl
Já chvílemi se radoval a chvílemi se styděl
Tenkrát v roce osmnáctém za éry Masaryka
Pode mnou znělo Sláva vlasti Vivat republika
Svobodou oči zářily jásaly ulice
A z našich zemí odlétla dvouhlavá orlice
Já všechno měl jak na dlani to býval biograf
Jen obleky se měnily a stále stejný dav
Já zíral na kočáry na dámy ve zlatě
Na chudáky co chodili v jediném kabátě

Já viděl lidí statisíce jak chtěli bránit zemi
Pak zbraně složit museli a zůstat roky němí
A slabí ruce zvedali dávali paci pac
Böhmen und Mähren Prag ist schön a byl tu Wenzelsplatz
Rok to je v čase vteřina a byl tu slavný Máj
Dým z výstřelů se rozplynul častuškou zvonil kraj
Byl konec války ve světě a konec soužení
Všichni si ruce podali bílí i červení

Pak přišel ten rok s osmičkou a hesel stále víc
Kupředu zpátky ani krok zvučelo z mnohých plic
A každý rok se u tribun portréty vlnily
A jak čas běžel Evropou se tváře měnily
A lidé písně zpívali zadarmo dělali
Jak dlouho jim to vydrží jsem hleděl zpovzdálí
A brontosaurus v muzeu dál chrastil kostrou svou
Já pozoroval zvědavě kam ideály jdou

A přišla další osmička já hleděl zjeveně
Co všude divných nápisů se skvělo na stěně
Já kopí držel vzpřímeně a šeptal Koníku
Praha je plná vojáků a ticho v Blaníku
Nade mnou hlučí dálnice na Můstku zóna pro pěší
A Metro chrlí zástupy a nic mě tady netěší
Já nejsem žádný vévoda jsem pouhé dítě osudu
Pan Myslbek mně neřekl že tady klid mít nebudu

Dvě osmičky se přehouply a leden po sněhu
Já viděl jak se Pražané dávají do běhu
Já nepochopil zcela nic pod mokrou přilbicí
A nikdo nešel osušit mé oči slzící
Odešlo horké léto poslední lístek spad'
Bludičky svící v ulicích a Sedmnáctý listopad
Já viděl znovu statisíce těch očí co se chvějí
Na hrudi s něžnou trikolórou na cestě za svobodou
Na cestě za nadějí

Národ se ze tmy probudil čas zavál smutné stopy
Do trysku dej se koníku jedeme do Evropy
A dál se lidé prochází a vodí milenci
A vrabci se mnou švitoří jak malí spiklenci
Do nozder mého přítele se loudí vuřtů pach
Dejte nás jinam - prosím vás - mám tady pořád strach

* * *

Další texty

*